Slovo, které mi jde hlavou od vánočních svátků a času na přelomů roků a stále nad ním přemýšlím.
Než jsem začala sepisovat moje myšlenky, poptala jsem se na Googlu, odpověděl mi s pomocí AI takto:
„Slovo rutina označuje zažitý, pravidelně se opakující postup nebo činnost, která je často vykonávána automaticky, bez hlubšího přemýšlení; může znamenat i profesionální zručnost, obratnost nabytou cvikem, ale také může mít negativní konotaci jako nuda, stereotyp nebo jednotvárnost. V informatice je to část programu, která se opakovaně spouští.“
Spouštěčem mých hlubších úvah byla inspirace z literatury, konkrétně kapitola Navykněte si na rutinu z knihy Ryana Holidaye Klíčem je klid. Autor popisuje sportovce a jejich zaběhané rutinní činnosti, které se mohou některým lidem zdát nudné a jednotvárné nebo je považují za pověrčivost jejich vykonavatele.
Například tenista Rafael Nadal a jeho typický způsob pití vody a regeneračních nápojů vždy ve stejném pořadí, včetně ukládání těch lahviček na přesně to místo, na kterém prve byly. Nadal to prý nepovažuje za pověrčivost, jinak by to prý nedělal zas a znovu, ať vyhrával nebo prohrával. Je to jeho metoda, jak se dostat do zápasu, „jak si srovnat okolí, tak, aby odpovídalo řádu, který hledá ve své hlavě.“
Rutina je sice něco jednotvárného, ale podle sebe si troufnu soudit, že ani pro ostatní praktiky rozhodně ne nudného. Naopak. Když rutinní činnosti provádíme dostatečně dlouho a dostatečně upřímně, přerostou v něco více, v rituál – stanou se posvátnými.“
Rutina může být spojena s časem. Budovat se dá prostřednictvím vůní, barev, zvuků, nástrojů. To je velmi individuální.
Mám-li dát konkrétní příklad, a vlastní, nikoliv z knih, a jiný než cvičební, tak každé ráno vychutnávám svůj ranní čas na zdravý greens nápoj a hned po něm ne/zdravou (ale voňavou) kávu, a u toho píši do deníku vděčnosti. Taky mám vyhrazených několik minut na čtení a obvykle každou neděli na připsání si citátu nebo myšlenky do diáře na celý týden. Snažím se ji pak zrcadlit do všech mých činností běžného dne. Ne vždycky se mi to daří, ale něčemu mě to učí. A obohacuje každý můj den. (A prý i některým Vám).
O rutině spojené se cvičením ode mě asi nechcete nic slyšet, haha, zvláště vy, kteří mi říkáte nebo píšete, že je půlka ledna a vy se nemůžete probudit, povzbudit, donutit se ke cvičení. Co vám na to mám zrovna já říct? Ať se nenutíte, ten mus je někdy zlo. Ať se nenutíte, ale ať to zkusíte malými návyky a postupně návykovými dobrozvyky. Že těch řečí už čtete všude dost, jak cvičit s chutí a pro radost?!
Tak k nim v roce 2026 občas přidám nějaké krátké povídání k zamyšlení i já.
Dnes o tom, že je to právě rutina, která obohacuje můj volný čas. Tím, že ho dělá delším.
Když se z rutiny stane rituál, přestane být mechanická. Opakování pak nekrátí čas, ale zpřítomňuje ho.
Najednou nejsem v dni jen „od – do“, ale uvnitř něj. Proto má den řád a strukturu, ne proto, aby mě svazovaly, ale abych si mohla všimnout prostoru mezi ději.
Většina mých rutin nejsou zkratky k výkonu. Jsou to malé kotvy. Body, o které se moje tělo, moje mysl a můj den mohou opřít.
Ten pocit volného času, který je delší, je pro mě klíčový. Rutiny mi neberou volnost, ony ji vytvářejí.
Nemusím pořád rozhodovat, co dál, nelítám od ničeho k ničemu.
Mohu být.
A to je překvapivě hodně času.
Vám, kteří jste dočetli až sem, děkuji. Věřím, že vám to nedá, a přinutí vás minimálně k zamyšlení.
Mějte se hezky,
Beata BB
