Zdravím vás ze Šumavy, kde s mužem trávíme letošní svatojánský čas. Dlouhé dny, slunce, horko i přívaly deště a bouřky. Lesy, hory, louky, doliny.
Jezdíme na kole. Manžel na klasickém, já – protože nemám letos tolik natrénováno – jsem si půjčila e-bike. Nejdřív jsem brblala. Že mě to nebaví. Že jsem si měla vzít své staré, poctivé kolo. Anebo si půjčit něco modernějšího, ale bez motoru. Ne že bych měla něco proti elektrokolům – člověk na nich ujede kus cesty, vidí víc, vyjede každý kopec. Jenže já to mám jinak. Potřebuji cítit, že moje svaly odvedly práci. Pohled z kopce je pro mě hezčí, když si ho sama poctivě vyšlapu.
Ale po pár dnech přichází smíření. Velké smíření. E-bike mi ušetřil hodně síly, kterou jsem nepřijela ztratit – ale naopak načerpat. A najednou mi začíná dávat smysl. Víc než bych čekala.
S sebou jsem si vzala Nordic walking hole. Dokonce troje. Každý den je beru a jdu. Jen tak – lesem. Říká se, že kolem svátku Jana jsou lesy nejkrásnější. A tady na Zadově a kolem Churáňova to platí dvojnásob. Zelené, napité vláhou, voňavé a plné života.
Celá tahle oblast leží těsně nad tisíci metry nad mořem. Čistý vzduch, prostředí bez alergenů, místo jako stvořené pro ty, kdo žijí s alergiemi nebo autoimunitou. Jako stvořené i pro mě.
Nejsem ten typ ženy, co by šla sama dnem a nocí Stezku Českem. Ale naprosto miluji to, že mohu bez aplikací a plánů jít svou cestou. Důvěřuji turistickým značkám, tiše děkuji těm, kteří je vyznačili, a vzpomínám na dětské tábory, Prázdninovou Lipnici i rekreologii. Je to dávno, ale vzpomínám ráda.
Nepouštím se daleko. Nemířím vysoko. Jen si jdu. Sama se sebou.
Nikoho nevedu, neopravuji, nic nevyučuji.
Směr i cíl si vybírám podle nálady – nebo podle blížících se svatojánských bouřek.
Zpočátku mi jde hlavou spousta myšlenek. První dny víc. Další dny už skoro žádné.
(A to je dobře.)
Zadov a Churáňov jsou protkané běžkařskými trasami. Za Sporthotelem Olympia je zbytek starého stadiónu. Kousek pod hotelem má chalupu Katka Neumannová. Bílá stopa je tu cítit pořád – i na konci června.
Ze začátku jsem si spousty věcí ani nevšímala. Pomáhá mi, že se soustředím na cestu. Na tu krajinu, která je nádherná. Každý krok mě víc ukotvuje v přítomném okamžiku.
A pak, když se blížím zpátky do vesnice, přibývá lidí. Pěší, cyklisti, pocestní posedávající u zahrádek a občerstvení.
A možná právě tehdy si všímám něčeho zvláštního…
Lidé se občas otočí. Někteří jen koutkem oka, jiní se usmějí. Jeden starší pán mi pokyne hlavou, jiný turista utrousí: „To vypadá fakt hezky.“ A já se usměju zpátky, trošku překvapeně, ale s vděčností.
Nejde o obdiv. Ani o výkon.
Možná je to tím, že když člověk kráčí přítomně, sám v sobě, je to vidět. Možná že když se hýbe s radostí a klidem, bez tlaku a bez očekávání, inspiruje víc, než kdyby se o to vědomě snažil.
V tu chvíli si znovu uvědomím, co jako trenérka vím už dlouho:
Nejvíc inspirujeme, když se nikdo nedívá.
Když nejsme ve výkonu, ale v bytí. Když nejdeme první, ale svým tempem.
A někdy si toho někdo všimne.
A možná si v duchu řekne: „Takhle bych chtěla jednou chodit.“
A já bych na to s úsměvem řekla:
„Můžeš. Není to o tempu. Je to o postoji. A i ten se dá trénovat.“
Krásné letní dny
Beata BB
