ŽENA – DECH – EMOCE – BRÁNICE
“My tady dnes jen JSME.” /Romča/
Už nějaký čas jsem cítila, že je něco jinak. Že mi netečou slzy v situacích, kdy to u mě obvykle bývá zvykem. Že mám něco staženého někde pod podprdou, že asi tuším, čím to je a co by to chtělo, ale samotná já to nejspíš neodblokuji. Tak jsem se přihlásila k Petře Zbořilové, na jeden z jejích kurzů pro ženy, jehož název je názvem tohoto článku.
Jenže nejsem tady sama, myslím tím teď na planetě bbleisure, mám tady svoje kolegyně, o kterých se, na jedné straně s pýchou, na druhé straně se starostí, domnívám, že občas potřebují stejně jako já zpomalit, vybalancovat z rychlíku, zharmonizovat, a nechat se vést. A to v jiném světě, než doma. Nabídla jsem jim, ať jdou za Petrou se mnou. Neodmítly.
Hledání rovnováhy je podstatný prvek mého života, na/učila mě to kdysi moje autoimunitní porucha. Rovnováhu už dávno nehledám jen pro sebe, ale i pro lidi, se kterými spolu/pracuji. Zjistila jsem, že to je pro mě nejvíc zábavná ingredience koktejlů, které míchám pro bbleisure rodinu a planetu.
Kde jsou hranice mezi zdravím a výkonem?
Volným časem a časem vázaným pracovními či rodinnými a jinými povinnostmi?
Mezi rutinním bezpečným a odvážným novým a svojským?
Jak vzdálené jsou si ranní vitaminový greens nápoj a páté černé expresso v jednom dni?
Kde se v jedné ženě potkávají citlivost a odolnost?
Dech a práce s ním je teď velké téma, kam se podíváme. Jógové dechy, Wim Hof dech, Oxygen Advantage učení, Institute of Motion a dech, taková kniha, maková kniha. Tušila jsem, že si od Petry odnesu to, co potřebuji nejvíc, a sice
nepřemýšlet nad tím. Nepřemýšlet aspoň chvíli vůbec nad ničím.
Nadechnout se, vydechnout SI, povzdechnout si.
(Já si totiž povzdechnout, a ještě navíc nahlas, takovým tím způsobem „ach jo, já jsem tak unavená, já už nemůžu, já jsem chudina, já na to sama nestačím,…“ neumím. A ženy okolo mě, hoďte kamenem, která to umíte. Tím nechci říct, že máme vzdychat a naříkat si každý den. Je ale rozdíl nikdy a občas, jestli mi rozumíte jak to myslím.)
Nechat dech a spolu s ním i zvukové šusty a šepoty a hlásky a slabiky projít až pod klíčky.
Povzdechnout si a nechat se obejmout, klidně sama od sebe, když poblíž nikdo není.
Nepřemýšlet nad nádechem výdechem.
Dýchat. Nepočítat. Nekontrolovat ostatní (to mi šlo ze začátku nejmíň).
Nechat jej nést a sebe vést celým volným a svobodným tělem, kam až on sám dojde nebo dosáhne.
Nechat se unášet. Nikam nespěchat. Nic neříkat.
K Petře jsem šla potlačit mužskou část Beaty v sobě. (Mám jí v sobě dost a dlouho jsem o tom nevěděla).
Přibrzdit výkon, zpomalit tempo. (I když mám pocit, že víc brzdit snad už nejde.)
Ale získat čas na sebe a pro sebe ve smyslu znovu si uvědomit, že je dobré nechat věci plynout. Jen vnímat to vše krásné i smutné, co všechno se děje. Na jedné straně rozum, který velí nebrat si k sobě všechny příběhy světa, na druhé straně cit, balený do slupky „nejsi tady pro všechny a nemůžeš pomoci všem“.
Uvědomit si, že jsem Žena na svém prvním místě, a vytáhnout Ji zase nahoru. Vysvětlit si s ní, že nechat se unášet emocemi není vždy dobré, ale, že i tady jde o míru a hranici, o rovnováhu. Přeci se jimi nenechám dusit, musí nějak ven, jinak tlačí pod hrudní kostí i v té nejjemnější podprsence. Dokonce i bez ní.
Nejpodstatnějším prvkem pro hledání rovnováhy je vnímavost k sobě. K rovnováze v sobě i ven.
Žít citlivá v té odolné.
Žít odolná v té citlivé.
Dvaadvacátého února 2025 jsme si my lektorky šly užít a prožít čas samy pro sebe k úžasné Petře Zbořilové.
Sedlo to.
(Mně to i prasklo, uvolnilo se to. To, pod tou podprdou, kterou mimochodem Petra na tento kurz doporučuje nebrat.)
Ono je totiž fajn aspoň jednou za čas jen být, nic neřídit, neorganizovat, netlačit na výkon, nechat se unášet. Být volná a svobodná po těle i v duši. Bez svíravého prádla.
Odpočinout si, a přiznat, že jsme to potřebovaly. Ověřit si, že i trenér potřebuje svého trenéra, že všechno samy neumíme a ani nemusíme umět.
Zas a znovu doporučuji Kurzy Petry Zbořilové, umí to s ženami přirozeně, citlivě a jemně, moudře.
I když, kdo/co sedí mně, nemusí vyhovovat tobě. Všechno je individuální. A variabilní.
Život (a svět) je plný protikladů, vyrovnat se s nimi a umět s nimi žít v harmonii v jednom těle, to je žít ve spokojenosti.
Miluji.
Děkuji.
Beata BB
