Víkendovka Zlaté Hory

Celá programová skladba vytvořila lahodný energetický osvěžující variabilní koktejl. Jeho nejsilnější ingrediencí byla sobotní túra.

V sobota ráno v 8:40 jsme vyjely busem na Rejvíz, nejvýše položenou ves v českém Slezsku. Tahle horská osada ve Zlatohorské vrchovině je součástí města Zlaté Hory. a patří do Olomouckého kraje. Národní přírodní rezervace Rejvíz je známá rašenilištěm a naučnou stezkou vedoucí k Velkému mechovému jezírku. Tam jsme ale nešly. Naše průvodkyně Kristina řekla, že tu necháme jiným turistům, že nás provede cestou necestou, jakou ještě nikdy se skupinou nešla, a že to bude stát za to. Věděly jsme, že máme před sebou zhruba 18 kilometrů.

Počasí bylo parádní. Už ráno, když jsme si na zahradě dopřály úžasnou jógovou rozcvičku, vykukovalo na nás slunce. Nahoře na Rejvízu fučel horský vítr. Nesmím zapomenout uložit, že cesta busem začala výbuchem smíchu nás všech, když cestující pán spatřil naši grupu, a zvolal: "Ježíšmarjá, včera pátek třináctého a dnes třináct bab v autobuse."

Nálada byla parádní. 

Parádní byl i ten vítr. 

Cesta nám utíkala. Průvodkyně taky. Kri je zvyklá chodit řízným tempem, a to víte, my, některé z nás poprvé v těch místech, jsme potřebovaly zdržovat, prohlížet, rozhlížet, fotit, čůrat. 

Pohled na Kostel sv. Jana Křtitele byl vyšperkovaný párem krásných koní, kteří nás přišli zvědavě pozdravit.

Úžasný. Tady už jsem věděla, proč jsme neměly jít k turisticky profláklému mechovému jezírku.

Svoboda. Volnost. Vzduch. Příroda. Nikde nikdo.

Všechny jsme přesně tohle potřebovaly.

Došly jsme ke Kapli svaté Anny v Horním Údolí. I tady jsme se zasmály. Jelikož jsou zážitky nepřenositelné, kdo s námi nebyl, storku o svatbě v té kapli by z našeho vyprávění stejně neocenil. 

Historické doly Velké Pinky na vrcholové partii Příčného vrchu, technická památka, štoly, pinky, haldy. Kdysi se tu těžilo zlato. I tady mi zůstanou vzpomínky z nevšedních. Přála bych vám všem vidět tady naši Evelii, krajinnou inženýrku. Po pár kilometrech od výstupu z busu už lítala kolem dokola, skláněla se dolů k zemi, lezla nahoru na kmeny, šutry, tady v té technické přírodní památce už skákala kolem dokola s foťákem mobilem v ruce a radostně mi zpívala do ucha "ta trasa je prostě boží, nádherná, já jsem tak šťastná, že jsme tady!" No ano. Krajinná inženýrka Eva s inženýrkou geologie Kristinou, to teda byl páreček. Měly jsme obrovské štěstí, že jsme je měly s sebou v partě. Opět další zážitkový balíček, který se nedá přenést.

Pod vrcholovým hřebenem Příčného vrchu nás čekaly Táborské skály s Kamennou vyhlídkou a atmosférou ze starých bájí. Vítr fučel snad stokilometrovou rychlostí, ty zlaté trávy se přelévaly jako vlny v moři. Úžasný, úžasný, úžasný.

Mířily jsme k poutnímu místu Panny Marie Pomocné, původně dřevěné kapli, přestavěné na kostel. Moderní, krásný, bílý, čistý. Byla to pecka do očí, když jsme vyšly z lesa, a před námi kde se vzal, tu se vzal, krásný kostel stál.

Křížovou cestou jsme došly do města.

Grupa se roztrhala na partičky. Několik nahatých žen zchladilo a uvolnilo túrou zatížené tělo ve studené vodní nádrži, další si daly v hospodě chladivé nápoje. 

A co bylo dál?

Nádherné uvolnění, protažení těl po túře. Tělo na tělo v obýváku i v kuchyni na zemi u kamen. 

Gramofon, babské tlachání.

A pak už celý domek spal.

Ráno jsem měla slzy dojetí na krajíčku.

Proč?

To ví jen Královny, které byly tam.

Děkuji Vám!

Beata BB