Láska je laskavá

Moc si toho nepamatuji, byl jsem malej. Jen to, že mě ten hodný pán našel uvázanýho u nějaké herny a obešel a objezdil se mnou snad půl světa, jestli někomu nechybím, jestli mě někdo nepostrádá.

Taky ta paní byla moc hodná. Když mě ten pán přivedl domů, vůbec se nezlobila. Dala mi deku a vodu a kus nějaké dobroty na jídlo.

A mluvila na mě. Samá laskavá slova.

Byli na mě oba moc hodní. I když jsem nebyl jejich. Pamatuji se, že pořád řešili, že někomu určitě chybím. Že mě u toho nonstopáče někdo zapomněl. Že to zjevně byli čistotní lidé, byl jsem čistý a hezky oblečen, naučený u dveří čekat, než mi utřou ťapy, doma že se nečůrá a nekaká.

Jak šly dny a týdny, tak jsem slýchal jinou verzi. Že mě nejspíš někdo odložil, protože jsem moc hyperaktivní. Že jsem byl nejspíš vánoční dárek, který se někomu nehodil.

Nebylo mi příjemné to poslouchat. Chtěl jsem být s nimi. Tady s těmi.
Dát jim najevo, že je mi s nimi fajn.

Asi to nějak pochopili. (Ten pán je Jiřík od Zlatovlásky, co rozumí zvířecí řeči).

Vzali mě k psímu doktorovi.

Řekl jim, že jsem tak půl roku mlád.

Možná tři čtvrtě. A jaká jsem rasa, že jim neřekne.

I kdyby znal moje rodiče, neví přece, kdo byla moje babička, děd,...

(Je mým lékařem doteď).

Těm dvěma to bylo asi jedno. Řekli doktorovi, ať mě vyšetří, očipuje a vystaví cestovní pas.

Že jsem už jen jejich Stár.

Veterinář jim řekl, že do pasu potřebuje moje datum narození.

To si pamatuji naprosto přesně, ta paní řekla (s čímž můj pán souhlasil), že jsem se narodil 16. září.

(Nemám to prý teď vysvětlovat, proč zrovna ten den).

Tihle dva mi nikdy nevyčítali, že jsem moc aktivní.

Spíš já jsem jim musel dát najevo, že i já mám svoje limity.

Jednou mě vzali s sebou a se skupinou dalších lidí do Kysuc. Do Sudoparku v Klokočově.

I když jsem do té doby docela často provázel paní a její přátele na různých prochajdách a výletních akcích, toto bylo moc.

Po patnácti kilometrech (lidi měli 15, já kolem nich tam a zpět, měl nachozených už čtyřicet pět) jsem se poprvé v životě před nimi zatvářil, že už dál nejdu. Řekli mi, že mě neponesou že musím ještě několik kiláků vydržet. Vydržel jsem. Od té doby mě ale na delší túru než 15 km nevzali. Respektovali mě.

Mám je fakt moc rád. Nechtěl jsem jim nikdy dělat žádné trable a potíže. Za to, jak se o mě postarali, jak se zachovali, že si mě nechali a laskavě se ke mně chovali.

Pár týdnů zpět jsem je dost vyděsil. Hnul jsem si páteří. Bolelo to, i když bolestýnek nejsem. Tak jsem asi trochu hystericky řval bolestí.

Jsem byl poprvé v životě na pohotovosti. Byla sobota večer.

V neděli ráno mě znovu vezli autem, to zase k mému doktorovi, který byl tak laskavý, že přišel i sváteční ráno do ordinace.

I když už jsem docela hluchej, a i když mi bylo fakt od těch zad docela zle, slyšel jsem ty dva, co si povídají. Prý už je to asi konec. Že ale nebudou dělat závěry, že mi dají čas, než spotřebuji ty dávky léků, co mi veterinář napsal, a pak se uvidí. Trápit mě prý samozřejmě nebudou. Takové ty řeči o tom, že jsem měl rád život a teď jen ležím. Znáte to.

Když jsem je sledoval, jak jsou ze mě marní, když jsem slyšel, co mi ten pán, který mě kdysi zachránil, šeptal do mého hluchého ucha, jak mě denně masíruje (úplně jinde, než mě to bolelo, ale psst, to mu neříkejte), tak jsem se rozhodl být k nim laskavý. Musím je na to víc připravit.

Že tady s nimi nebudu věčně.
Protože nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně.

Natož k psímu vořechovi nalezenci.

Ale ještě chvilku s nimi popojdu.
Ono jim to dojde.

Že to jsou někdy jen blbý řeči.
Že pravá láska je laskavá a trvá věčně.